POVÍDKY

 

Poslední lidstvo

           

            „Ty vole, fuj! Kdo jste? Co je? Jak jste se sem dostali?“ Vyhrkl jsem, když se najednou v mém pokoji objevili dva chlapi. Nebo spíš postavy, protože pohlaví u nich bylo v podstatě neurčité a určitě nepodstatné.

            Zrovna jsem o něčem přemýšlel, ale nedokázal jsem se soustředit a myšlenky se měnily spíše ve vzpomínky. Dělo se mi to často. Než jsem se pustil do práce, využil vždy mozek nečekaného klidu a provázel mě obdobími života, na něž jsem už v tom běžném shonu neměl čas. Sentimentálně jsem bloudil někde ve svém dětství, a přestože mi ty návraty do klukovských let dělaly dobře, v jiné sféře myšlení jsem se zároveň rozčiloval nad tím, jak nám minulost krade budoucnost.

            „Jakou barvu měl ten míček?“ zeptal se mě jeden.

            „Jakej míček? Co je vám po tom? Vypadněte, nebo zavolám polici!“

            „Ten míček, co jste si s ním hrával jako kluk. Jak jste do něj kopal po cestě do školy a ujít tři sta metrů Vám trvalo třeba i půl hodiny?“

            „Ty vole, jak to víte? Kdo jste? Umíte číst myšlenky nebo co?“

            „Ano. A chceme je koupit! Jde nám hlavně o vzpomínky.“

            „Cože? Pane Bože, to je snad zlej sen!“

            „Sny pro nás nemají cenu, chceme jen vzpomínky,“ řekl ten vyšší a ušklíbl se. „Promiňte, to byl vtip.“ Vlastně mluvil jenom on. Ten menší tam stál jak na návštěvě. Kruci, vždyť tu jsou na návštěvě. Jestli se to tak dá vůbec říct.

            „Dá se to tak říct, ale spíš jde o obchodní jednání,“ řekl zase ten vyšší. Ježiši, oni fakt umí číst myšlenky! „Mně říkají Charon a tohle je můj zákazník pan Tromon. Můžeme Vám zaplatit za Vaše vzpomínky peníze, o jakých se Vám ani nesnilo.“

            Na to, že prachy jsou něco, o čem opravdu jen sním, nepotřebovali ovládat telepatii. Snad i ten jejich klid a mírnost mohly za to, že jsem je ještě nevyhodil. Až na svůj invazivní vpád zatím nejevili nejmenší známky agrese. Jenom tam stáli, jeden z nich mluvil a já jsem, i když pochopitelně zaskočen a trochu podrážděn, v podstatě jenom poslouchal, aniž bych aspoň za mák rozuměl tomu, o co tady jde.

            „Vysvětlíme Vám to,“ řekl Charon a všiml si, jak mé oči sklouzly na mlčícího Tromona v pochybách, že užití množného čísla bylo v tomto případě na místě. „Vysvětlím Vám to,“ opravil se. „Není pravda, že Vám minulost krade budoucnost. Je to přesně naopak.“

            Sakra, co všechno vlastně slyšeli, nebo jak se tomu říká, když to neříkáte nahlas?! „Budoucnost nám krade minulost?“ zažertoval jsem, abych taky trochu dokázal, že se ze všeho jen tak nepoložím.

            „No, jsou i takoví, co minulost kradou, ale jsou to jen drobné útržky vzpomínek a nikdy nedají dohromady souvislý příběh, který jediný má opravdovou cenu. Bez svolení původního majitele se kompletní vzpomínka nedá získat, a proto my za ně platíme. A platíme dobře. Takže Vaše minulost Vám může nikoliv ukrást, ale zajistit budoucnost.“

            Nerozuměl jsem tomu sice o nic víc, ale už mě to tlachání přestalo bavit. „Tak dobrá. Aniž bych teda věděl, kdo jste, natož pak, jak jste se sem dostali a proč vypadáte jako reklama na gendrovou vyváženost v jednom jediném těle, když je to, jak říkáte, spíš obchodní schůzka, co to jsou podle Vás ty veliký prachy, o kterých pořád mluvíte, a co přesně za ně ode mě chcete?“

            „Váš příběh o … „

            „Žlutém,“ pochopil jsem.

            „… o žlutém! Výborně! Jsem rád, že si důvěřujeme! O žlutém tenisáku ...“ Tromonovi se zaleskly jeho kulatý očíčka jak baňky na vánočním stromku, což bylo snad poprvý, co se vůbec pohnul. Jo, potom, co osoba stojí deset minut jak vosková figurína, se dá i tohle považovat za pohyb. „… je velmi intimní a emotivní,“ pokračoval Charon. „Právě jeho nedramatičnost a naivní citová zabarvenost zvyšují jeho cenu, abych k Vám byl také upřímný. Pokud byste tedy souhlasil s tím, že bychom si tuto vzpomínku mohli koupit, zaplatili bychom Vám za ni jeden milion dolarů.“

            „Cože? Za takovou blbost? Proč byste to, pane Bože, dělali?“

            „U nás to není 'blbost,' jak Vy říkáte. Je to v podstatě to nejcennější, co můžete mít.“ Ani jsem to nestihl vyslovit. „'U nás', myslím, u nás v budoucnosti.“ Teď to definitivně podělal. Začal jsem se pomalu smát pod fousy, ale on pokračoval. „Poté, co příroda svou evoluční teorií vyrvala Bohu akt stvoření přímo z Jeho klína, tedy obrazně řečeno, převzal zodpovědnost vývoje lidského druhu do svých rukou sám člověk, a to doslova. Klonování, kmenové buňky, genetické inženýrství, umělá inteligence – to vše, o čem se mluví ve Vaší době – byl pouhý začátek. Teorie transhumanistů jsou proti skutečnosti, která následovala, jako Da Vinciho nákresy létacího stroje proti Airbusu A380. Ten je teď myslím největší, že? Jediné, co mají vlastně všechny futuristické teorie Vaší doby společného s realitou je, že se Země stala neobyvatelnou. To představovalo pro budoucí generace o to větší problém, že se člověk stal díky všem těm výše zmíněným oborům a mnoha dalším, kterými Vás teď nebudu zatěžovat, v podstatě nesmrtelný, takže přestalo platit ono 'po nás potopa,' které dopustilo, aby se Země neobyvatelnou stala. Bylo už ale pozdě. Nicméně sebevoluce, jak se tomu později začalo říkat, zašla tak daleko, že člověk přestal Zemi potřebovat – to je koneckonců východiskem většiny zmíněných teorií Vaší doby o budoucnosti života na zničené planetě. Jenže člověk přestal potřebovat nejen Zemi, ale i své vlastní tělo. Dal se kompletně naprogramovat do softwaru, včetně veškerého prostředí, intelektuálního zázemí, přátel, rodiny, dokonce i pocitů a osobnosti. Lidé zkrátka přenesli své životy a celou zeměkouli do elektronické podoby. Spíš, než technologické, to působilo problémy zejména morální, filosofické, legislativní – ano, i byrokracie v tom hrála svou roli. Lidé se taky toho revolučního kroku trochu báli, ale oproti divokým očekáváním se vše odehrávalo poměrně plynule, postupně, dlouhodobě a kupodivu nakonec i s většinovým souhlasem veřejnosti. No a tak se, zjednodušeně řečeno, vše nahrálo do jednoho velkého počítače a spolu s dvaceti miliardami mikročipů – ano, tehdy nás už bylo dvacet miliard a na mikročipech dětinsky trvala tehdejší společnost kvůli ochraně soukromí, čemuž se dnes pochopitelně všichni smějí - odeslalo do vesmíru. Žijeme normální životy jako vy. Cítíme chuť hamburgru a opijeme se z piva. Ano i sex známe a užíváme si ho. Dokonce, a to by se Vám asi líbilo, je mnohem dostupnější, než ve Vaší době. Můžete spát v podstatě s kýmkoliv a kdykoliv. Polidé na to dnes nehledí jako na hřích. Neexistuje také riziko početí. Vzali jsme s sebou totiž jen oněch dvacet miliard čipů. Říkal jsem, že to bylo směšné. Dnes už nás je jen sedmnáct miliard, občas přece jen někdo zformátuje život, a podle populační politiky vlády se v příštím tisíciletí zredukujeme na deset miliard. Není tedy v podstatě případné děti kam dávat. Nepotřebujeme také žádnou další pracovní sílu – vlastně nepotřebuje žádnou, lidé pracují, jen aby se zabavili – a nepotřebujeme ani nikoho, kdo by platil daně a udržoval chod ekonomiky. To vše zmizelo.

Co máme společného je to, že jako za starých časů devadesát procent obyvatel PoZemě hraje hry, dívá se na televizi – ano, to také zůstalo! - v lepším případě sportuje, cestuje nebo jak jsem řekl souloží, jí a pije bez hrozby zdravotních následků. Ti chytřejší a movitější z rozmaru pracují. No a ti nejbohatší si mohou dovolit opravdový luxus – vzpomínat. Naše životy už jsou ale tak dlouhé a dostupnost nových zážitků v podstatě neomezená, že své vlastní vzpomínky jsme dávno zapomněli, a tak si je musíme kupovat. Je to komodita, jako bylo ve své době zlato, diamanty nebo moderní umění. Ovšem i s tím, že když vzpomínku prodáte, už ji nemáte. Nepamatujete si ji. Na PoZemi už jsou zdroje tak vyčerpané – vzpomínky pochopitelně stále přirozenou cestou mizí – a drahé, že si pro ně chodíme sem zpátky na zem. Pochopitelně jen jako hologramy, i když systém fungování PoZemšťanů na Zemi – to zní divně, viďte? - je trochu složitější. Ale o tom později. Vy, když se teď podíváte na svůj účet, uvidíte tam částku, o níž jsme mluvili. Pokud nic nenamítáte, peníze jsou Vaše a vzpomínka tady pana Tromona. Souhlasíte?“

            Sebral jsem čelist, co mi spadla na zem, abych mohl polknout. Nezmohl jsem se na nic jiného, než vytáhnout počítač a otevřít internetové bankovnictví. Účet vypadal na první pohled stejně. Jen před částkou 134 $ byly ještě tři nuly a před nimi, v místech, kam jsem v životě očima ani nezabrousil, byla jednička! 1 000 134 dolarů! Zaklapl jsem počítač, abych jim řek, že bych musel bejt úplně padlej na hlavu, abych nesouhlasil, ale oni uměli číst myšlenky, a tak nepotřebovali čekat.  Byli pryč.

____________________

           

            Lea se smála, když jsem jí svůj dopolední zážitek vyprávěl. Na věrohodnosti nepřidal ani fakt, že jsem si za Boha nemohl vzpomenout, za co mi těch milión dolarů dali, a nemohl jsem se ani dostat na účet, abych jí ukázal tu jedničku na sedmém místě zprava na něm. Lezu na účet každý den, abych věděl, jestli mám na večeři, a v životě se mi nestalo, že bych zapomněl heslo. Pin jsem ale nezapomněl, a tak jsme na večeři šli. Lea odmítla opulentní oslavu našeho vstupu mezi milionáře – z jejího tónu jsem pochopil, že mojí historce sice nevěří, ale bude tu hru hrát se mnou - a tak jsme šli jen do průměrné restaurace, kde jsem za oba zaplatil 80 $ i s tučným dýškem a zůstal tak, jak jsem pevně věřil, milionářem i přes noc.

            Druhý den ráno Lea prohlásila, že si chce naposledy odskočit do práce jako milionářka, a já jsem skoro utíkal do banky zjistit, jestli nejsem úplně na mizině, a pokud ne, získat zapomenuté heslo do svého internetového bankovnictví. Vlastně by to mělo být spíš naopak. Pokud mám na účtě milión, nemusím na něj každý den chodit kontrolovat, jestli tam je ještě na nájem, ale to si pište, že ho otevřu co druhou hodinu, abych se pokochal tím slastným pohledem. Trochu jsem z té včerejší euforie vystřízlivěl a po pravdě řečeno si i dovedl představit, že měla Lea pravdu, na účtě budou čtyři pětky a já se vrátím domů psát slogany pro internetové reklamy.

            „Stav Vašeho účtu je 1 000 044 dolarů, pane Fastowski. Přejete si zadat nové heslo nebo obnovit původní?“ zeptala se mě slečna u přepážky. Ta první informace mi znovu vzala dech. Takže to všechno byla pravda? Nechal jsem si obnovit staré heslo a vracel se domů. Bankovní úřednice mi ho dala v zapečetěné obálce. 'zlutytenisak' ? Co je to za blbost?

 

            Stáli na stejném místě jako včera. Ani se neotočili, když jsem přišel, jenom čekali až si zase sednu do svého sofa.

            „Jsme moc spokojeni, pane Fastowski. Pan Tromon včera vzpomínal na váš žlutý tenisák celý den. Dokonce se mu o něm prý i zdálo, viďte?“ Tromonovi se leskly oči, ale jinak než včera. Byly klidné, hluboké, vyrovnané, šťastné. „Věříme, že i Vám jsme udělali radost a že si své peníze pěkně užíváte.“

            „Kde jste vzali tolik peněz? Čí jsou to peníze a jak jste je dostali na můj účet?“ Na žlutý tenisák jsem se neptal, protože mi došlo, že je to právě ta vzpomínka, kterou jsem prodal, a kterou si tím pádem nepamatuju.

            „Pane Fastowski, ty peníze jsou přece Vaše. Nikomu jsme je nevzali. Vy máte na to směšné oběživo pořád velmi zastaralý názor, přitom už dobře víte, že peníze se prostě tisknou. Obrazně řečeno, protože už i ve vaší době nemusí ani fyzicky existovat. Peníze jsou imaginární, elektronická hodnota. Je jich nekonečně mnoho, a tak nikomu nechybí, když přibudou na účtu Vám. Může to být milión, ale taky miliarda nebo bilión a nikomu chybět nebudou. No a lidé z rodu homo fatuo, čili člověk iluzorní, tedy my, jsme z velké části umělá inteligence, elektroničtí živočichové, kteří ovládají elektronická zařízení jako vy ovládáte svá těla. Obavy z umělé inteligence a souboje lidí a strojů měly poměrně nečekané rozuzlení. Lidé a stroje se spojily. Vývoj nepokračoval po dvou liniích, ale sjednotil se v jeden živočišný druh, i když ten termín už není zcela relevantní. Vyvinul se vlastně zcela nový evoluční stupeň a lidé, jako jste Vy, bez příměsi řekněme 'strojů v krvi' jako druh vyhynuli jako třeba člověk neandrtálský. Vy jste naši přímí předchůdci. Poslední generace čistého lidského druhu. Proto se vracíme pro vzpomínky k Vám, vy jste poslední lidstvo.“

            Byl jsem němý, jak Chaplinovy filmy. A stejně směšná a absurdní byla ta situace. Bylo mi fuk, kde se vzal milión na mém účtě, a odkud ho ty mužatky vzaly. Nelámal jsem si hlavu s tím, jak se jim podařilo vymazat nějakou moji vzpomínku, která mi evidentně, až na zapomenutá přístupová hesla, vůbec nechyběla. Mohli ji smazat v hypnóze a nazdar. Dohodli jsme se, dal jsem jim, co chtěli, a oni zaplatili. Ale nebudou mi přece, do prčic, vykládat, že jsou to nesmrtelní strojolidi z budoucnosti! To mě vytáčelo a začínalo mě to i lehce zneklidňovat.

            „Chápeme Vaši nervozitu, pan Fastowski a omlouváme se za naše hologramy, které zjevně nejsou úplně dokonalé. Abychom byli lidem co nejblíž, snažíme se vždy promítnout do nějakého průměru té doby, volíme podle toho i oblečení, ale tady jsme to s tím průměrem zřejmě trochu přehnali. Je pochopitelné, že na informace, které ode mě slyšíte, nemůžete být absolutně připraven. Zdálo se mi jen, že spolu hrajeme otevřenou hru a Vy jste nadmíru vnímavý člověk, a tak jsem k Vám byl upřímný i já. Pokud je Vám jedno, odkud se vzaly ty peníze, a že Vám zmizela vzpomínka na Vaše dětství, netrapte se ani tím, odkud a kdo jsme my, a poslechněte si naši další nabídku. Věřím, že bude pro Vás stokrát zajímavější, než ta předchozí.“

            Nic jsem neříkal.

            „Nic neříkáte, což je dobré znamení,“ pokračoval Charon ve svém monologu. „Mluvil jsem o tom, že sex je na PoZemi velice snadno dostupný. Je to opravdu legrační, jaké s tím děláte ve Vaší době ciráty. Nicméně opravdu jen málokdo kdy zažil, co je to láska. S absencí potřeby rozmnožování vyřadila sebevoluce tento nadbytečný cit z naší výbavy a po pravdě řečeno, dlouho si nikdo nestěžoval. Jenže doba se změnila a nuda, rozmařilost a neskutečné bohatství některých polidí dohnala jejich choutky až k poměrně extrémním úchylkám, jako je právě třeba láska. Pochopitelně se k tomu musíme opět vrátit zpátky na Zem a použít obyčejného člověka. Tím se Vás nechci nijak dotknout. V praxi to probíhá tak, že se pan Tromon pomocí elektromagnetických impulsů naklíčuje do vašeho mozku a prožije s Vámi jeden den a jednu noc s Vaší přítelkyní, kdy musí pochopitelně dojít k pohlavnímu styku, jinak je zboží neúplné a obchod neplatný. V tomto případě dostanete pochopitelně jen 30% zálohu a kompletní platba probíhá až zpětně. Co na to říkáte?“

            „Co na to říkám? Děláte si prdel? Chcete mi přefiknout starou a myslíte si, že mě uchlácholí nějaké elektromagnetické nesmysly?

            „Pane Fastowsky, v žádném případě se nejedná o fyzický kontakt s Vaší přítelkyní. Toho bohužel doposud nejsme schopni. Každý mozek vysílá elektromagnetické vlny s extrémně nízkým kmitočtem v rozmezí 0,5 – 40 Hz. My se na ty Vaše vlny napojíme, pochopitelně musíme spojit unikátní digitální kódy, které u nás fungují podobně jako Vaše občanské průkazy, u Vás tento kód budeme muset teprve najít, a pan Tromon bude aktu přítomen pouze ve Vaší hlavě. Ucítí nicméně úplně stejné pocity, jako Vy, aniž by ty Vaše byly ochuzeny. Jsme si vědomi toho, že je tato záležitost opravdu delikátní, proto je pan Tromon ochoten zaplatit za ni sto miliónů dolarů, přičemž záloha byla právě připsána na Váš účet. Souhlasíte?“

____________________

 

            Než se Lea vrátila z práce, vydělal jsem třicet miliónů. Pokud v noci nic nepodělám, budu mít ráno dalších sedmdesát. Zítra budu mít na účtě 101 000 44 $. Tohle už opravdu nemůžu nikomu vyprávět. Nejenže mi to nikdo neuvěří, ale nechci, aby lidi věděli, že mám sto miliónů. Půlka by chtěla něco půjčit a druhá hned rovnou něco dát. Navíc jste s takovou sumou snadným terčem vydírání, pokud nejste členem žádného gangu nebo mafie, nebo podobné hierarchie, kde Vás chrání propracovaný zločinný systém, jste s takovým obnosem velmi zranitelní. Ne ne, rozhodně to nikomu nesmím říct. A už vůbec to nemůžu říct Lee. 'Promiň, miláčku, mohli bysme si dneska večer vrznout? Dostanem za to sto miliónů. Nevadilo by ti to?' Ale musel jsem to nějak zmáknout!

            Trochu jsem se opil. Teda vlastně jsem se ztřískal jako dělo, ale dělal jsem, že nic, nechtěl jsem Leu vyplašit. Jestli není Tromon zvyklý na alkohol, tak něco zažije. Všechno bylo nastaveno. Jeho přítomnost v mé hlavě se měla aktivovat přečtením toho jejich kódu. Pár minut po souloži se odpojí sám. Lea byla v pohodě. Naštěstí. Nebavili jsme se ani o včerejší návštěvě obchodníků se vzpomínkama, natožpak o dnešní transakci. Poměrně přirozeně jsme vlezli do postele - teda já jsem předtím v koupelně přečet nějakej ukrutnej shluk písmen a číslic a jenom doufal, že jsem se někde nesek - a myslím, že jsem předved i docela slušnej výkon. Teda jasněže šlo hlavně o tu lásku, ale ta byla přítomná jaksi samozřejmě. Miloval jsem Leu, a tak jsem věřil, že to bude v mojí hlavě cejtit a pan Tromon tam bude spokojenej.

            Nebylo to, jakože by mi říkal, co mám dělat nebo tak, ale věděl jsem o něm, to je pravda. Byli jsme v hlavě prostě dva a občas jsem dělal věci, které určitě nebyly z mojí hlavy. Necítil jsem to jako nátlak, bylo to jako schizofrenie – jedno tělo mělo dva pány. Zhruba deset minut po tom, se zdálo, že Tromon zmizel. Lea odešla do koupelny a já jsem myslel na naši společnou budoucnost. Měli jsme před sebou otevřené dveře do celého světa. Jen budu muset pro Leu vymyslet historku, jak jsem přišel k dalším sto miliónům, ale ani tím jsem si teď hlavu nelámal. Vždyť se přece nic nestalo! Přinejhorším jí můžu říct i pravdu! Stejně jí neuvěří. Ani jeden z nás už do smrti nemusí pracovat a čeká nás bohatý život podle našich představ.

            V tu chvíli se v ložnici objevil chlap. Přímo před naší postelí. Málem jsem zaječel a přikryl jsem se dekou až po krk jak ženská.

            „Do prdele, co tady děláte? Říkal jste, že fyzicky nebudete přítomnej!“ vyhrkl jsem na něj. „Dohodli jsme se, že vůbec nepřijdete. Myslel jsem, že už Vás nikdy neuvidím.“

            „Tiše! Pssst! Tiše!“ snažil se mě uklidnit, „Já nejsem on, nejsem Tromon!“ No jo, nebyl to on. „Jsem agent Septima a jsem ze současnosti. Přišel jsem normálně dveřmi.“ Ježiši, to mě má uklidnit?

            „Vypadněte! Lea je v koupelně!“ křičel jsem šeptem.

            „Pane Fastowsky, víme o Vašich aktivitách s polidmi. Víme, že jste jim prodal vzpomínku a zážitek lásky. Víme ale také, že to není to poslední, co po Vás budou chtít, a že už se na to nebudou ani ptát.“

            „Cože? Jak to všechno víte? Jak jste mě našel?“

            „Na to teď není čas. Nejste první, koho kontaktovali. Černý trh s polidmi je čím dál častější.“

            „A co teda chtějí? Co mám dělat? Myslel jsem, že balím krám. Zejtra to mám z krku a zbytek života strávím v Karibiku!“

            „ Do půlnoci zemřete, pane Fastowsky!“ Ježiši, co je zas tohle? „Vzpomínky jsou na PoZemi velmi ceněným artiklem, láska už je opravdový luxus, ale ti nejbohatší a nejzhýčkanější touží po něčem, co si mohou dopřát jen někteří vyvolení. Dnes lidé sní o tom, že jim moderní medicína prodlouží život aspoň o pár let. Ale polidé jsou nesmrtelní a jediné, po čem opravdu touží, je zemřít. Ne zformátovat život na jejich mikročipu, ale zažít skutečnou smrt. A to mohou opět jen prostřednictvím nás. Tedy v tomto případě Vás. Mají teď přístup do Vaší hlavy a mohou Vás do jisté míry i ovládat, jak jste si jistě všiml. Nejčastěji takový člověk spáchá sebevraždu."

            „Cože? Ale Tromon už je pryč. Necítím ho tam. Odešel.“ vstal jsem z postele a začal se oblékat.

            „Pan Tromon se může do půlnoci vrátit. Všem na PoZemi se každý den jejich digitální osobní kód kvůli bezpečnosti obnovuje. Jako když si měníte heslo v počítači. Do té doby se může do Vaší hlavy kdykoliv znovu naklíčovat. A on se vrátí. Přečtením alfanumerické šifry, kterou Vám dali, jste obrazně řečeno vytočil číslo. Na druhé straně je pan Tromon, který zvedl sluchátko. Sice teď nemluví, ale ještě nezavěsil. Když člověk zavolá na to číslo, nemůže to položit, dokud je na drátě druhá strana.“

            „Nedá se ten hovor nějak přepojit nebo něco?“ To byla asi naivní otázka.

            „Kdo by chtěl mluvit s chlapem, který Vás chce zabít? Tohle je Váš boj, pane Fastovsky. Vy jste ho začal, vy ho musíte dokončit!“

            Bylo skoro půl dvanácté. Proč ještě nepřišel? Hlavou se mi začaly honit všechny možné způsoby sebevraždy. Který byl ten můj? Co se dá stihnout do půl hodiny? Skoro všechno. Teda koupit pistoli by byl asi v tuhle hodinu trochu problém, ale i to by určitě šlo. Jen by bylo asi snazší skočit venku pod tramvaj nebo z mostu. Pomalu jsem začal v hlavě cítit Tromona. Bylo to velice nenásilné. Věděl jsem, že mě bude chtít zabít, a tak jsem byl na něj připraven.

            Najednou se ozval křik. Lea! Vyběhla z koupelny a za ní vyběhly plameny.

            „Šla jsem se vykoupat a dala jsem si kulmu do zásuvky. Ale chytly od ní ručníky, župany… Hrozně jsem se lekla. Promiň!“

            „Kulmu do zásuvky, když jdeš do vany? Chceš se zabít?“ V koupelně začaly hořet laky a bouchat spreje. „Hoď si něco na sebe. Musíme odtud!“ Septima zmizel, ale aspoň jsem nemusel Lee nic vysvětlovat. Rozhlížel jsem se po bytě, co tak vzít s sebou, ale po tom, co se stalo v posledních dvou dnech, mi všechno připadalo tak nesmyslné, že jsem si jenom natáhl hodinky na zápěstí a běžel ke dveřím. Bylo už tři čtvrtě na dvanáct! To zvládnu! To zvládnu! S Tromonem v mojí hlavě to šlo dobře. Při pohledu na nůž, sklo nebo okno jsem ho trochu cítil, ale vždycky jsem ho dokázal nějak přesvědčit. Často jsem odhadl jeho uvažování a udělal věc dřív, než ji sám po mně chtěl.

            V tu chvíli se kolem mě protáhla Lea. „Dělej!“ křikla na mě a vyběhla z bytu. Než jsem si obul boty, byla ve výtahu. „Musíme na střechu!“ procedila ještě mezi zavírajícími se dveřmi výtahu a zmáčkla tlačítko.

            „Proboha, Leo, výtah ne, vždyť hoří!“ Samozřejmě by mi pomohlo, kdybych jí mohl všechno vysvětlit, ale to by zabralo několik dní, pokud by se mi to vůbec povedlo. My jsme měli čtrnáct minut. Teda já jsem měl čtrnáct minut.

            Z bytu se začal valit dým a Lea směřovala ve výtahu na střechu. Bezva. Běžel jsem za ní po schodech, což k našim osmi patrům znamenalo ještě další čtyři. Po tmě, protože světla pochopitelně dokázali vypnout. Už jsem byl skoro nahoře, když se ozval zvuk, jako když přistává loď. S šíleným praskáním se výtah pohnul směrem dolů, pochopitelně, a proletěl kolem mě šachtou, jak almara vyhozená z okna. „Leo!“ Z výtahu se ale neozýval žádný křik, snad už byla Lea venku.

            Vyběhl jsem na střechu a podíval se na hodinky, jako bych běžel dvanáctipatrový závod po schodech. 11:53. Lea stála nehybně téměř na okraji domu a upřeně se na mě dívala. „Leo!“

            „Většinou takový člověk spáchá sebevraždu. Někdy je ale poněkud silnější povahy, asi jako Vy, pane Fastowsky, a pak se mu musí trochu pomoct.“ prohlásil agent Septima. Jednou rukou držel Leu pod krkem a druhou jí mířil revolverem na spánek. Když domluvil, změnil svůj cíl na mě.

            „Proboha, agente, neblázněte! Je za pět minut dvanáct!“ Nic absurdnějšího v tu chvíli nemohlo zaznít.

            „No právě,“ odpověděl agent Septima. „Byla by škoda prošvihnout tak dobrý obchod.“ Jen velmi malou chvíli jsem nechápal, proč. Pak jsem si představil částku, kterou mu za to mohli nabídnout. Ježiši Kriste! Proč mě teda přišel vůbec varovat? Mohl mě nechat napospas Tromonovi a nemusel tady hrát tuhle šaškárnu.

            „To bych ale přišel o práci, pane Fastowsky. A pak, já jsem Vás nepřišel varovat, ale ohlídat.“ Cože? Takže … „Ne, neumím číst myšlenky, ale takhle se ptají všichni. Navíc těch pár minut strachu je pro Tromona ve Vaší hlavě luxusní třešničkou na dortu. Nevím, jak se Vám podařilo  vyhrát nad Vaším Tromonem v hlavě – já jsem s ním bojoval hodinu připoutaný na lůžku ve vypolstrované místnosti – ale rozhodně v tomhle byznysu není místo pro dva.“

            „Takže Vy jste taky obchodoval s Tromonem?“ zeptal jsem se téměř kolegiálně.

            „Každý se jmenuje Tromon. Je to jen zástěrka pro nás lidi. Jinak jména vůbec nemají. Mimochodem, zkusil jste si to jméno říct pozpátku? No a jelikož, jak už jste jistě pochopil, s nikým neobchodují dvakrát, nemusí vymýšlet stále nová jména a používají stále to samé.“ Agent odjistil pistoli a pokynul mi. „A teď, prosím, skočte, pane Fastowsky. Bylo by divné, kdyby Vás našli dole na chodníku ještě s kulkou v hlavě.“

            Bylo za minutu dvanáct. Sám nevím jak, ale nebýt agenta, evidentně bych to zvládl. Je jedno, jak blízko jste k cíli, když prostě neprotnete pásku. Škoda. Postupoval jsem pozpátku až na okraj střechy a stále se při tom díval na agenta, jeho zbraň a na Leu. Měli jsme před sebou krásný život. I bez sta miliónů. Miloval jsem ji a ona mě. Sbohem.

            Její sevřená pěst se otevřela, jako by chtěla zamávat. Pohyb však pokračoval v gesto kouzelníka, který vytáhne z rukávu páté eso. Jen místo karty držela Lea v ruce malý lístek. Byl na něm unikátní digitální Tromonův kód. Slyšela nás.

            „Miluju tě, Johne! Sbohem!“

            Kdo by chtěl mluvit s chlapem, co Vás chce zabít?

            „Leo, neeeee!“

 

 

Ludvíkův sen

Vážená redakce

Za pět minut dvanáct